Na vozíku jsem od 15 let. Narodila jsem se s růstovou poruchou. Ta je kromě velmi malého vzrůstu je spojená s deformitami končetin, omezenou hybností a vysokou
unavitelností.
Už v mateřské školce jsem měla asistentku. Pocházím z malé vesnice, takže to většinou byla nějaká „hlídací teta“, která se starala o moji bezpečnost, nikoli asistentka pedagoga. Dohlížela, aby mě děti neporazily, abych dosáhla, kam potřebuji, na vycházkách mě vozila ve zdravotním kočáru. Uvnitř budovy sice byly schody, ale byla jsem lehká a snadno mě vždy někdo vynesl. Všechno ostatní se mi snažili maximálně přizpůsobit.
Stejné to bylo na základní škole. To je obrovská výhoda malé vesnice – v první třídě nás bylo sedm. Měla jsem velké štěstí jak na třídní učitelky, tak na vedení celé školy. Nechávali si pro mě od SPC doporučit konkrétní opatření a opravdu se jich drželi. Koupili mi polohovatelnou lavici i židli – vedle těch ostatních oprýskaných školních lavic se opravdu vyjímaly. Do herní části třídy mi pořídili sedací vak, kde jsem si mohla polohovat a relaxovat nejen o přestávkách, ale třeba při dlouhém čtení v průběhu hodiny. Uzpůsobili mi toaletu, kam pořídili schůdky. Další schůdky pro mě pak byly před tabulí. Měla jsem tam opravdu všechno. Dokonce mi ve třídě vyčlenili poličku, ve které jsem si mohla nechávat učebnice a sešity, které jsem doma nepotřebovala, takže jsem byla při přípravě na výuku samostatnější.
Postaráno o mě bylo i po vyučování. Ještě na druhém stupni jsem chodila na obědy spolu s družinou, to abych byla pod dohledem, aby mě davy dětí neporazily. Navíc bych sama neunesla tác s jídlem a pitím, potřebovala jsem asistenci.
Škola nebyla bezbariérová, druhý stupeň byl v patře, kam mě museli vynášet. Ale po chodbách jsem se pak zvládala pohybovat sama. Až v 15 letech se moje pohyblivost zhoršila a já přešla na elektrický vozík. Na mechanický nemám sílu.
S vozíkem na intru
Učení mi šlo lehce. Mí blízcí často říkají, že co mi Pánbůh ubral na výšce, to mi dal do hlavy. Proto jsem chtěla pokračovat na střední školu s maturitou. V okolí jsme měli gymnázium, ale bylo přírodovědně zaměřené a já toužila po něčem jiném. Podala jsem si přihlášku na obchodní školu, která sice nebyla bezbariérová, ale paní ředitelka slibovala velké změny, pokud se tam dostanu. Na prvním místě jsem ale měla obor sociální činnost v Jedličkárně. Tam jsem opravdu chtěla. Naštěstí, protože gympl tam pár let před mých příchodem zrušili a tohle byl jediný maturitní obor, který nabízeli. Na obou školách, kam jsem se hlásila, jsem byla v přijímacích zkouškách na prvním místě.
Důvodů, proč jsem se rozhodla pro Jedličkárnu, bylo však víc. Součástí školy je i možnost ubytování v průběhu týdne, něco jako internát. Ten je však uzpůsobený potřebám lidí s omezenou pohyblivostí. Zároveň tam nabízejí možnost vyzkoušet si samostatné bydlení v uzpůsobeném bytě. Možnost zvyšovat svoji soběstačnost byla opravdu velké lákadlo.
Ve studiu sociální činnosti jsem se našla. A plánovala jsem pokračovat i dál, na vysokou. Na Informačním dni Univerzity Karlovy mě dřív, než cokoliv jiného zaujal stánek Husitské teologické fakulty. Nic jsem o ní nevěděla, ale seděla u něj slečna na vozíku, což mě přitáhlo. Zjistila jsem, že studuje sociální obor. Že jde o menší rodinnější fakultu a samotná katedra je opravdu přátelská. Měla jsem rozhodnuto.
Katedra sídlila v prvním patře, to se ukázalo jako veliké štěstí. Výtah v budově kvůli protestům památkářů v té době nebyl a do vyšších pater tamní plošina nejela. Zároveň vedoucí katedry byla současně kontaktní osobou pro studenty se speciálními potřebami. Byla nesmírně proaktivní a dlouho se bila za to, aby mohl výtah ve škole být. Nakonec tam vybudovali dva, v každém křídle jeden. Užila jsem si je během posledního roku studia.
Nicméně plně bezbariérová budova stále není. Toalety pro vozíčkáře tam jsou jediné, vedle jídelny, otevřené pouze v době oběda. Mnohé části jsou stále dostupné jen plošinou. Jednou jsme na ní se spolužákem, oba na vozíku, uvízli v půl čtvrté odpoledne. Škola skoro prázdná a my nemohli ani nahoru ani dolů. Školník už v budově nebyl, ale sehnal školního tajemníka, který nás pak zachraňoval. Pořád říkám, že člověk na vozíku by měl mít dobrý vztah s technickými profesemi, se školníky, uklízečkami a údržbáři. Často jsou to ti, kdo nás v obtížné situaci zachrání.